Historie šifrování I. – Starověk

Šifrování ve starověku

Ve starověku byl šifrou už samotný písemný zápis, protože většina lidí byla negramotná a nedokázala zápis přečíst. Šifry se zprvu používaly spíše k oživení textu a autoři tak činili text zajímavějším. Příkladem může být např. šifra Atbaš (Atbash), což bylo jednoduché nahrazení pomocí převrácené abecedy (tedy A bylo ve zprávě nahrazeno vždy za Z, B za Y a podobně). Její schématické znázornění, včetně hebrejských znaků, můžete vidět na obrázcích níže.

Zajímavostí šifry Atbaš je její použití v biblických textech – konkrétně v knize Jeremjáš. Zde je v Jeramjáš 51:41 nahrazeno slovo Babel (hebrejsky בבל, Babylón) slovem Šéšak (ששכ) , nebo například v Jeremjáš 51:1 slovo Chaldea (כשדים‎) slovem Leb Kamai (בקמי‎). A tohle rozhodně nejsou jediné případy…

K vojenským a politickým účelům byly šifry využity poprvé ve starověkém Řecku. S rozvojem starověkých civilizací nabývaly šifry strategický význam. Většinou se jednalo o jednoduchá nahrazení (substituce) nebo posuny (transpozice) textu. Známá je např. transpoziční šifra Skytalé používaná Sparťany, kdy byla zpráva napsána na pruh látky namotaný na dřevěný válec dohodnutého průměru. Po odmotání vypadala písmena nesmyslně zpřeházena a k jejich přečtení bylo nutné látku opět namotat na dřevěný válec stejného rozměru.

Pokud vás šifra Skytalé zaujala, zahrejte si naši Pražskou šifrovací hru Staré pověsti české. Jedno ze stanovišť hry je na podobném principu založeno.

V roce 360 př. Kr. napsal Aeneas Tacticus dílo „Umění boje“. V části Poliorketika uvádí 16 různých šifrovacích metod. Pro zajímavost – jedna ze zmíněných metod používá nahrazení znaků řecké abecedy čísly a je prakticky základem matematické manipulace v dnešní kryptografii.

Z dalších antických metod uveďme Polybiův čtverec. Jedná se o šifru založenou na tabulce, kde je každé písmeno definováno souřadnicemi (číslem sloupce a řádku). Ve starověku se pomocí této metody mohly přenášet utajené zprávy i na dálku – pomocí daného počtu zapálených loučí byly signalizovány souřadnice jednolivých písmen.

Jedna z možných podob Polybiova čtverce je tato:

Přesuňme se ale do starověkého Říma. Patrně vůbec nejznámější šifrou je ta Caesarova. V ní se každé písmeno posouvá o tři pozice v abecedě – tedy z A se stává D, z B je E atd. Z dnešního pohledu možná triviální, ve své době však velmi funkční.

Nesmíme zapomenout na další šifrovací princip – skrývání zprávy (steganografie). Známý je příběh Démaráta, Řeka pobývajícího na perském dvoře, který varoval své krajany před perskou invazí vedenou králem Xerxem. Démarátos vyryl varování do dřevěné podkladové destičky, na kterou se nanášela vosková destička určená pro psaní. Nepopsaná vosková destička prošla bez podezření několikerou kontrolou Peršanů, ale Řekové úspěšně objevili pod voskem ukrytou zprávu a perskou invazi odrazili.

Traduje se také další příklad steganografické šifry, historiky připsané řekovi Histaeovi – vybranému otrokovi byla ostříhána hlava dohola a poté zpráva určená k utajenému přenosu vytetována na lebku. „Odesílatel“ utajované zprávy poté počkal než otrokovi opět dorostly vlasy a poslal jej k „příjemci“. Ten si po oholení otrokovy hlavy přečetl zprávu. Drobnými nevýhodami této metody však byla časová náročnost komunikace a také nemožnost opakovaného použití stejného otroka…

Pokud vás historie šifrování zaujala, můžete se těšit na další díl. V něm se dozvíte, jak se arabští učenci ve středověku pokoušeli dešifrovat utajené zprávy.